Minulou neděli jsme slyšeli příkaz ke zničení všech míst pohanského náboženství. Jak náboženství vypadat nemá: Nemá to být strach z jednoho místa, z jednoho okamžiku. Kdy se člověk na jednom místě ze strachu podvolí všemu a slíbí všechno, aby na to pak jinde zase zapoměl a sloužil tomu, co je nejsilnější tam. Podobně aby v nadšení na jednom místě slíbil vše možné a vše možné provedl a pak se k tomu jinde neznal. Zkrátka, aby člověk nesloužil duchu místa, ale aby se na všech místech Boha bál a z Boha se radoval.

V dnešním čtení slyšíme převážně, jak Bůh uctíván být má. A čteme tu především o hostinách. Je zajímavé, jak o tom málo slyšíme. Ale když se podíváme na typickou oběť v Zákoně, na nejobvyklejší způsob bohoslužby, tak je to vlastně něco jako rodinný oběd či večeře. Při tom, tento nejběžnější obřad Zákona je dosud patrný u židů. Kde vlastně téměř každý svátek spočívá v nějakém svátečním jídle, během něhož se připomínají Boží činy a dětem se vysvětluje, proč se to nebo ono jí nebo dělá.

Ovšem mohli bychom to rozeznat i podle staršího způsobu pojmenování křesťanských svátků: Hod Boží vánoční, Hod Boží velikonoční, Hod Svatodušní, Hod Svaté Trojice. Také křesťansé svátky šlo ve starších dobách rozeznat podle toho, že se vystrojila nějaká hostina.

To proto, že základní bohoslužba je díkůvzdání. A nejlepší zdroj zbožnosti a dobrých skutků je vděčnost. Nelze popřít, že důležitá je i bázeň nebo strach, o které se v Písmu také mluví. Spoustu zlých věcí lidé neudělají, protože se přeci jen bojí – a dobře tak. A některé své povinnosti k Bohu i bližním lidé splní, protože jim strach nedá – nakonec se zastanou pravdy či někomu pomohou, protože jinak, říká si člověk, to by mě Bůh potrestal, A dobře tak. Ale to nejlepší a nejtrvalejší dělá člověk, protože je Bohu vděčný, „Před Hospodinem, svým Bohem, se budeš radovat ze všeho, k čemu jsi přiložil ruku.“ To je hlavní příkázání dnešního čtení.

Samozřejmě, člověk se do vděčnosti nedonutí. K máločemu pomůže říkat si „buď vděčný“ či jen z povinnosti opakovat „jsem bohu vděčný“. Musí být za co. Pro vděčnost musí člověk Boží dobrodiní přijímat – proto bohoslužbou je ta hotina, ve které se člověk skutečně raduje ze všeho, k čemu přiložil ruku.

Ty hlasy křesťanů, které dnes jako v podstatě jediné slyšíme na veřejnosti, mají povážlivě mnoho společného se světskou morálkou, ale jednu věc možná nejvíc: Neschopnost se z něčeho radovat, abych se zároveň hned necítil provinile: Že druzí ale nemají, že planeta trpí, že někde jinde je teď sucho, válka, zemětřesení. Současná doba nám vlastně nenabízí nic hezkého, aby k tomu hned nějaký chytrák nemusel říci nějaké ale. Tak hlasy z rádia a televize. hlasy našich televizních kazatelů. Ovšem i u méně význačných pohanů je nápadné, že si pod slovem hřích představují vždy nějaké příjemné věci: Tučné či sladké jídlo, milostnou lásku, ti stále uvědomělejší i jízdu autem. Je snad pro ně ďábel dárcem dobrých věcí? Nebo se snad Bohu dobrého nedostává a jaksi mu tedy teď chybí, když nám dal? Za to se stydí?

Zajímavé je, jak se u toho příkazu o hostinách hned dvakrát mluví o masu zvířat. Při tom, maso zvířete, to je skutečně zmařený život. Lépe si to člověk uvědomí, když porazí zvíře vlastní. Které ještě včera běhalo po dvoře – člověk pozná, že to jednotlivé zvíře má také nějakou povahu. Pamatuje si nějaké kousky, co to zvíře provedlo, dobrodružství, která zabylo. Ať je to koza, prase – nakonec možná i ta drůbež. Jistě že zvířata mají duši, nějakou. Dobře se zepatl moudrý Kazatel: „Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?“ A přece: Můžete ho zaříznout, upéct a sníst; Písmo to říká s nápadnou lehkostí: „Porážet dobytek a jíst maso můžeš ovšem ve všech svých branách, kdykoli po něm zatoužíš“. Není tam ani řečeno „potřebuješ“, ale „kdykoliv po něm zatoužíš“.

Protože člověk není Pánem světa ani Pánem tvorstva. A člověk také nenese odpovědnost za všechno na světě. Ano, zvířata jsou živí tvorové, mají pocity, paměť – jak jsem řekl, svou povahu, ani jedna kráva není stejná jako druhá. Právě proto je tam přísně zakázáno požívat krev: „Jenom rozhodně odmítej jíst krev, neboť krev je život; proto nebudeš jíst s masem i život.“ Jak jsem již vícekrát řekl: Co je mezi krávou a Bohem, do toho člověk nemá přístup. Nemůže pozřít duši zvířete. Zároveň ale neodpovídá za život každého zvířete, je v tom jeden z tvorů jako jiný masožravec. Jen s tím, že se mu připomíná, že žije z oběti. V náznaku, ve znamení, že pro něj byl obětován život, že za něj byla prolita krev. Toho, jehož jméno známe.

Člověk ve svých radostných chvílích nemusí vždy zároveň myslet na to, kdo jiný hladoví, kde se děje co zlého – především proto, že s tím stejně nemůže nic udělat; tím spíše rozhodně nezachrání neustálým sebemrskáním celou planetu. Zároveň, člověk obvykle moc dobře ví, za koho naopak zodpovědný je: Za ty, kdo sedávají u jeho stolu. A nebo za ty ve svém okolí, které ke stolu ani k ničemu jinému nejspíše nikdo jiný nepozve. Je vždy až dost těch, kterým člověk může rozdávat laskavost a přízeň. Potíž samozřejmě je, že se mu s nimi u jednoho stolu sedět nechce, jsou pro něj možná okoukaní, možná málo zajímaví. Za život kozy nebo krávy neodpovídá, duši těchto tvorů úplně nehlížet nemusí. Za život těchto lidí tak trochu a nebo docela dost však ano – stejně tak by měl usilovat ocenit i jejich duši.

Samozřejmě, vše mu půjde lépe, když se nebude muset nutit. Ale když bude mtí radosti, vděku k Bohu, na rozdávání, když bude z čeho rozdávat. O to by měl usilovat: „Před Hospodinem, svým Bohem, se budeš radovat ze všeho, k čemu jsi přiložil ruku.“ Amen