„Znáte dnes přece to, co vaši synové nepoznali a neviděli“. Mojžíš tedy ve své dnenší řeči nemluví ke všem shromážděným. Ale pouze k těm, kteří ještě zažili Egyptské otroctví. Ta slova se dokonce dají přeložit: Víte přece, že teď nemluvím k vašim synům, kteří nepoznali a kteří neviděli atd.“. Ti synové, ta mladší generace, tam ovšem sedí také, když Mojžíš mluví. Je to zvláštní, když má člověk tolik poslouchačů, ochotných poslouchat, aby najednou řekl: Teď mluvím jen k části z vás; teď k těm mladým nemluvím.

Mojžíš dále mluví o zkušenosti těch starších, kterou ti mladší neměli. Musíme hned dodat, že i ti starší zažili Egyptské otroctví i velké události vysvobození z Egypta, když jim bylo méně, než dvacet. Tedy ve chvíli, kdy ještě neměli příliš možností samostatně jednat, kdy ještě nebyli za příliš mnoho věcí odpovědní. V tuto chvíli jsme totiž na samém konci putování pouští, těsně před vstupem do zaslíbené země. Téměř na konci čtyřiceti let na poušti. Podle Božího rozhodnutí nikdo z té generace, která ty velké události zažila v dospělém věku, do zalíbené země nevejde, kromě Jozua a Káleba. Kteří jediní uvěřili, že do té dobré země jde dojít, že se Boží zaslíbení naplní. Měl by tedy vyzdvihovat zkušenost lidí, kteří sice něco ještě pamatují, ale vlastně byli v té době skoro ještě děti, kteří sice zažili, ale ještě v té době nemuseli ani nemohli o něčem rozhodovat?

Tato generace, která zažila Egypt, může tedy říkat mladším „to jsi nezažil“, to je tak všechno. Přesto, slova „to jsi nezažil“ jsou dost nebezpečná. Přesto je straší mladším, obvykle rodiče dospívajícím dětem, dříve nebo později řeknou. Ale jsou to slova obvykle dost nespravedlivá. Protože, co na to můžete odpovědět, když jste mladší? Co se po vás chce? Máte vzít stroj času, odcestovat do mládí svých rodičů a zažít to, co oni? Je jasné, že vám někdo přeložil podmínky soutěže, kterou máte dopředu prohranou.

Řekl jsem, že ta slova „to jsi nezažil“ jsou dost nebezpečná – ukazují to totiž reálné události. Zejména na západ od nás vychýlila ta slova celou jednu generaci přesně tím směrem, který si jejich rodiče napřáli. Zejména v Británii a ve spojených státech vyrůstala poválečná generace s tím, že nikdy nemůže překonat generaci rodičů. Kteří zažili bombardování Londýna, válečný přídělový systém. Kteří ve věku osmnácti, dvaceti let pilotovali těžký bombardér, řídili tank nebo vyskakovali z vyloďovacího člunu na plážích normandie. Jejich děti to pak doma často slýchali. To jsi nezažil. Nevědomě se tak v nich pěstoval pocit: To velké už bylo. Říkali si: Proč mám pokračovat v závodu otců, když ti už v soutěži získali první místo? A tak to dědictví v šedesátých, ale ještě spíše v sedmdesátých letech velká část z nich zavrhla.

Při tom, tato generace, které se v agnlicky mluvících zemích říká také „velká generace“, si hrdinství nevybrala. Byla do těch událostí vržena. Před válkou vyrůstali v podmínkách hospodářské krize, v dost bezvýchodném čase. Nikdo se jich pak neptal, zda chtějí zažít bombardování, zda chtějí být odvedeni do války. Ty věci prostě přišli, zažili je. Po válce, díky tomu, že v dětství zažili jen bídu, v raném mládí jen válku, si tato generace řekla: Tak teď už to může být jen lepší, dost dřela a ovšem také sklízela plody stále se lepšícího života. Jak ovšem říkám, tento osud si nevybrali, o tom se rozhodlo před nimi a kolem nich, oni do toho byli vrženi. Takže k čemu bylo říkat mladým „to jsi nezažil“, jako by si mohli vybrat, když oni sami si nevybrali. V těch velkých časech sice obstáli – z části proto, že v nich museli obstát. Bylo to mimo jejich rozhodnutí.

Mojžíš proto v řeči ke starším připomíná především hřích a trest za něj:

„Znáte dnes přece to, co vaši synové nepoznali a neviděli, totiž napomínání Hospodina, vašeho Boha, jeho velikost, jeho pevnou ruku a vztaženou paži, jeho znamení a činy, které vykonal uprostřed Egypta na faraónovi, králi egyptském, a celé jeho zemi, všechno, co učinil egyptskému vojsku, jeho koním a vozům, jak je zaplavil vodou Rákosového moře, když vás pronásledovali, ano, Hospodin je vyhubil – tak tomu je dodnes; a co s vámi učinil na poušti, než jste přišli až na toto místo, a jak naložil s Dátanem a Abíramem, syny Rúbenovce Elíaba, jak země rozevřela svůj chřtán a pohltila je uprostřed celého Izraele i s jejich rodinami a stany i se všemi jejich přívrženci. Na vlastní oči jste přece spatřili celé to veliké Hospodinovo dílo, které vykonal.“

Jeho řeč ke starším tedy znamená: Vám samým bylo patnáct-dvacet, když Bůh vykonal soud na světem, který vytvořily generace před vámi, o kterém jste nerozhodovali. Vám bylo dáno vidět konce, ke ketrým vede hřích a konec toho starého světa. Vy jste pak zažili i ten převratný čas, kdy se budovaly základy nového života „celé to veliké Hospodinovo dílo, které vykonal“. Vy víte ze zkušenosti, k čemu vede hřích. A ovšem jste také ta přechodová generace, která putovala pouští – a na poušti tedy, tam se toho nedá ještě moc vybudovat.

Ale teď Bůh zaslíbil žít jinak. Následuje popis země, o kterou se stará Bůh. „Není totiž jako země egyptská, z níž jste vyšli, kterou jsi oséval semenem a zavlažoval šlapáním čerpadla jako zelinářskou zahradu“. Ten nový svět není jako mašina, ve které člověku nezbývá, než být kolečkem v soukolí. Není to země, ve které by člověk odmala slýchal „nic nezměníš, tak to prostě chodí“. Není to země, založená na strachu z člověka, na tom, že se člověk přihrbí. Je to země, kde si člověk může přát, může vybírat. A když si něco přeje, o něco usiluje, nejlepší je v tom čekat požehnání od Hospodina, prosit o požehnání od Hospodina.