A Daniel tam zůstal až do prvního roku vlády krále Kýra. Tím končí dnešní čtení. A Kýros byl král Perský, nikoliv babylónský. Daniel tedy všechny ty babylónské krále přežil. V době, kdy se jako dvanácti-čtrnáctiletý objevil na dvoře babylónského krále to bylo k nevíře: Babylon byl tehdy čerstvě největší říší světa, Babylon byl mladý a měl nakročeno do budoucnosti. Babylon byl všude kolem. Ale od chvíle, kdy Daniel stanul na Nebukadnesarově dvoře, zbývá Babylonu již jen padesát osm let. Dost na to, aby v něm člověk prožil většinu života. Ale ne zas tolik, aby člověk neviděl jeho konec. Daniel zažil počátek té říše, viděl i její konec. Daniel je všechny přežil.

My slavíme první adventní neděli a zvláště v tomto čase se upomínáme na druhý příchod Krista a tedy konec světa a nové nebe a novou zemi. V rámci toho si pak připomínáme, že něco dost snadno skončí ještě dříve než tento svět. Třeba Babylon, panství nějaké lidské myšelnky, nějakého člověka, které se zdá být všudypřítomné a už napořád. Proto si připomínáme i proroka Daniela, jak je všechny přežil. A jak se povedlo, že jej nepředělali – v tom raném mládí, ani za těch dalších šedesát let. Daniel je všechny přežil, přežila je jeho víra.

Celý příběh začíná zmínkou o nádobách z Božího domu, mluví se o nich dříve, než o Danielově příběhu, skoro jako by to byla to důležitější věc, což udivuje. Nebúkadnesar vzal část těch nádob a dal je dopravit do klenotnice svého boha. I když na ně neměl vůbec co sahat, přeci jen s nimi naložil s jistou úctou. Alespoň je uložil v chrámu. Trochu jako do muzea – chrámy starověku skutečně trochu jako muzea sloužili. Naložil s nimi s úctou, ale také jako s něčím, co patří už minulosti – posvátné nádoby zaniklého náboženství.

Za těch bezmála šedesát let je z toho muzea vezme král Belšazar – ano, stejné jméno, jako dostal zde na začátku babylónské říše Daniel – vezme je král Belšazar a on a jeho dvořani a konkubíny z nich budou pít a chválit bohy zlaté a stříbrné, bronzové, železné, dřevěné a kamenné. A vlastně, on a jeho dořané z nich pijí, tedy nakonec chválit sám sebe. Tak to nakonec končí, co se na začátku tváří jako vznešené a člověka přesahující, nakonec končí uctíváním sebe sama. Belšazar spatří nápis na zdi a ještě té noci je zabit. A to je konec babylónské říše. Potom za Kýra se ty nádoby zase budou vracet, aby sloužili k bohoslužbě. K bohoslužbě s kalichem.

Ale teď, ve chvíli, kdy Daniel přichází na dvůr Nebukadnesara, vypadá Babylón jako budoucnost, jako nová země, královský dvůr jako nové nebe. A bohoslužba v chrámu vyhlíží jako muzejní záležitost. Nahrává tomu zdánlivě všechno: Daniel a ti tři mládenci jsou vzati od svých rodin. Ale ne aby skončili někde v díře, naopak: Ke dvoru skvostnějšímu, než byli domy jejich otců. Jsou jim změněna jména a jakoby náhodou ze jména každého z nich zmizí koncovka -el a -jáš, slova Bůh a Hospodin. Ztráta rodného jména je příprava na to, aby se naučili kaldejskému písemnictví a jazyku.

Se změnou jazyka začíná člověk i jinak myslet. Se změnou jazyka začnou být pro člověka důležité i jiné příběhy, jiné písemnictví. Je to docela dobře vidět na maličkosti – třeba mnohé vtipy je těžké přeložit z jednoho jazyka do druhého. Asi proto, že jazyk není jen v tom, co vyslovuje. Ale také v tom, co vyslovovat nemusí, o čem čeká, že to všichni vědí; co říkat nemusí, protože to pokládá za samozřejmé. Třeba jako u nás se tak nějak počítalo, že všichni znají Švejka nebo Divadlo Járy Cimrmana a pochopí narážky, což v jiném jazyce čekat nejde.

Změna jazyka je z Hebrejštiny na Kaldejštinu. To jsou příbuzné jazyky; konečně, z Uru Kaljdejských kdysi vyšel Terach, otec Abrama. Šlo by to vidět i tak, že Hebrejština je jen takové západní nářečí Kaldejštiny. Jak mnoho je případů takového uvažování v docela nedávných dějinách, dokonce i v našich! Jak mnoho národů, když nabude síli a vidí svou velkou budoucnost, začne uvažovat o těch menších: Jejich jazyk, to je jen takové pokažené nářečí toho našeho. Takto uvažovali kastilští Španělé, Francouzi z okolí Paříže, takto již v carské době uvažovali Rusové o národech své říše, za Sovětského svazu se na tom nic nezměnilo a trvá to dodnes. Ostatně, i v tom Španělsku to trochu trvá. Zajímavé je, že naši rakouští panovníci tak dlouho neuvažovali, jejich říši měla spojovat jedna – římskokatolická – víra, vynucovaná velmi tvrdě. Ale že by měli všichni mluvit německy, napadlo až Josefa II., který v Boha příliš nevěřil, zato věřil v silný stát.

Vzít lidem jejich jazyk se někdy podaří, někdy se to nepovede ani za staletí, jak můžeme vidět třeba na kataláncích, jejichž jazyk přitom podle poslechu nedovedu ani od „spisovné“ španělštiny odlišit. Obyvkle, čím více bráníte lidem mluvit jejich jazykem, tím více k němu přilnou a ještě ho vylepší. Ale zapomenou svůj jazyk, když je ani nikdo nenutí, ale když se s užíváním jazyka velké říše pojí výhody: Práce v tom velkém moři jinak mluvících, studium na dobré škole. Třeba Lužické Srby nikdo nijak zvlášť nenutí mluvit německy, přesto jejich jazyk zaniká. Nakonec ani Čechy v 19. století nikdo nijak zvlášť nenutil mluvit německy. Ale jak pěkne vidíme na té měšťanské rodině ze seriálu F.L. Věk, němčina byl prostě jazyk velkého světa; čeština smrděla životem na vsi.

Daniel zůstal babylónskou převýchovou nepoznamenán. Dokonce i tím písemnictvím, které u babylóňanů znamenalo výuku v atrologii, věštěctví, ba čarodějnictví. Ve svém jazyce měl totiž klíč k poznání, Písmo. Písmem svatým mohl všechno to cizokrajné poznání posoudit. Rozlišit v něm kousky pravdy od lži, zajímavé otázky od zcela chybných odpovědí.

Díky čemu Daniel přežil Babylon, díky čemu jej neproměnil Kaldejský jazyk ani písemnictví? Nestál o lahůdky a víno z králova stolu. Nečekal od babylónu rozkoš, kterou přináší zakousnutí do takového pamlsku. Daniel od nich nic nechtěl, Daniel neviděl v Babylónu zaslíbení, budoucnost.

To je tedy závěrem poučení pro nás v tomto čase, kdy se mnohdy zdá, že budocnost patří někomu úplně jinému, než nám: Co se dnes zdá velké, celosvětové, co se zdá, že už zůstane na věky, může skončit třeba ještě za našeho života. Poznání, písemnictví, kultura dnes, bohužel, není ve většině našich rukou. Nemusí nás to však proměnit, pokud ve svém Písemnictví, v Písmu, máme klíč, čím všechno posoudit. Čím v tom babylónském písemniství odlišit dílčí pravdu od lži, dobrou otázku od špatné odpovědi. To je však možné pouze tehdy, pokud nedychtíme po lahůdkách a vínu z králova stolu, pokud neivídme v králově hostině tu radost věčnou. Pokud nevidíme v babylónu zaslíbení, pokud v něm nevidíme budoucnost. Amen