Hle, ty jsi už starý a tvoji synové nechodí tvou cestou. Dosaď nyní nad námi krále. Vypadá to, že v té prosbě Izraelci myslí na budoucnost: Je to smutné, Samueli, ale ty tu nebudeš věčně. Kdo po tobě?

Samuelovi se to nelíbilo. Komu by se líbilo, když by za ním lidé přišli s návrhem „pojďme řešit, jak to bude, až umřeš“. Minimálně na to můžete říci: No, teď jsem ještě tady. Možná se ještě umřít nechystám. A Samuel skutečně žil ještě dlouho dobu za života Saulovy vlády. Tedy jednak je neslušné jednat s někým, jako by tu už nebyl.

A jednak vlastně moc nemyslí na budocnost bližší, než je zítra – jejich zítra. Protože: Říkají, že Saulovi synové nejsou jako on. Kdo však zaručí, že synové toho krále budou jako ten král, že se také neskazí. Vždyť tím se problém jen odsunul.

Ale i když je jejich prosba urážkou Samuela i urážkou Boha, přece té prosbě Bůh káže Samuelovi vyhovět. Protože za tím dočasným, nevhodným řešením je touha, přítomná už od vyhnání z ráje: Ať je zde někdo jako Bůh, někdo blízký Bohu s námi, ve viditelné podobě, v našem čase. Ať můžeme vidět Boží tvář. Ve skutečnosti nejde o budoucnost, ale o přítomnost: Ať je s námi Bůh v našem čase. Nakonec je za tím touha po skutečném Božím Synu, stará jako svět sám. Proto jim Bůh vyhověl.

Ovšem, zpátky k jejich prosbě: Kdo zaručí, že synové toho krále se neskazí, jako se skazili synové Sameulovi? A izraelští starší by ovšem mohli odpovědět: Dědičnost, genetika. Saul byl poslední ze soudců. V žádném z potomků soudců nepokračovalo to povolání jejich otce, soudcové byli povoláni Božím zásahem. Co se tedy vidat spolehlivější cestou, vybrat prostě do čela jednou – a to z dobrého plemene. Asi jako když zakládáte chov králíků; tam to funguje.

Izraelským předákům asi nedochází, jak drzé to je, ale skutečně vlastně říkají: Vsaďme na něco spolehlivějšího, než je Boží zásah. Místo Božího povolání vsaďme na volbu člověka, to je jistější. Jako by Bůh neřekl: Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu. A z knihy soudců můžeme vidět, že Bůh skutečně v každé generaci, co čtyřicet let povolal soudce, aby Izraelce vysvobodil.

Nemusel by je tedy vůbec povolávat, kdyby se povolán Bohem cítil každý v Izraeli. Tak to mělo být. Království Boží je totiž v tom, že každý se cítí jako král ve svém okruhu svrchovanosti. V tom, nad čím má skutečně moc, nad čím má kontrolu. Začíná to tím, že vládne nad sebou, drží na uzdě svá přání a touhy. Ani ne tak proto, že by odpírání si bylo cenné samo o sobě, ale spíš proto, že člověk také musí něco dělat na světě a moc toho neudělá, pokud je neustále v zajetí nějaké vášně. Pak tedy přichází, že člověk vládne nad svým domem – že nežije ve chlívě a nemá ve střeše díru. Ale také to, že kdo vstoupí pod jeho střechu, je pod jeho ochranou a v jeho péči. Že za něj má plnou odpovědnost. Jako Lot v Sodomě za své hosty. A pak dojde ještě na to, že člověk má nějaký hlas mezi svými sousedy – což, pokud sám sebe ovládá, pokud něco umí, pokud nemá ve střeše díru, obvykle má.

Boží vláda začíná v srdci člověka. V tom, že si člověk řekne: Ne, tohle nebo ono, to nemůžu, to by mě Bůh zabil. A to a to prostě zanedbat nemůžu, kdo bych pak byl před Boží tváří. Boží vláda je ovšem také v tom, že tyto pocity si člověk nenechá pro sebe; že o tom nahlas mluví před svou ženou či mužem, před svými dětmi, že o tom hlasitě mluví před sousedy a přáteli, že nějak všichni vědí: To a to prostě nejde, to a to se naopak prostě musí. Problém je, že každý má své slabé místo, že v něčem tu kontrolu nad sebou nemá; docela dobrá zkratka je oněch sedm hlavních hříchů: Pýcha, lakota, závist, zlostnost, smilstvo, obžerství a lenost. O tom, v čem se člověk nedrží sám je už těžší mluvit s manželkou či manželem, vymáhat to na dětech nebo se nad tím rozčilovat před sousedy, o tom raději pomlčíme. A jak má každý tu svou chybu, nakonec se to sejde tak, že o Božích zákonech raději nemluvíme vůbec.

A místo Boží vlády nad nad svým srdcem, nad sebou, chceme zástupného vládce. Ať před Bohem místo nás stojí ten jeden dokonalý; ten ať pak taky vymůže spravedlnost na lidech – především na těch druhých lidech, protože i když my samizřejmě bejsme bech chyby, tak rozhodně, ti druzí jsou ještě horší.

„Náš král nás bude soudit a bude před námi vycházet“. Náš král bude dobrý místo nás. To je nakonec v té prosbě. My jsme hříšní, místo nás ať před Bohem stojí někdo jiný, místo sebe budeme bohu ukazovat toho dokonalého krále. To je velmi nedospělé, neodpovědné a dětinské. A zároveň, zvláště v naší zemi je takový pohled velmi rozšířený: Mravnost, to ode mne úplně čekat nemůžete. Každý má své chyby a kdo jste vůbec vy, abyste mne soudil. Ale zároveň, když se volí prezident, tak by to nejlépe měl být někdo jako Mirek Dušín – chlapec, kterého v životě nikdo neslyšel říct sprosté slovo. Vzpomeňte na to, až zase budou volby. Někoho hezkého místo nás chceme ukázat Bohu, aby náš hřích nebyl vidět.

Zároveň je to dětinské uvažování – zároveň ale, to je podstata toho, co se stalo v Ježíši Kristu. Dokonalý člověk a Syn Boží sám před Bohem vykonal, co my jsme byli dlužni. A Bůh proto skutečně nehledí na naše minulé hříchy, ale na jeho zásluhu. Proto, jak jsem již řekl, Bůh, který vše řídí, kvůli budoucím věcem dovolil mít Izraeli krále.

Král ovšem tedy už musí být rodu královského. Ano, ta genetika, jako u pěstování králíků, nyní vstoupí do hry, protože skutečně u lidí tak z půlky funguje. Když vynecháme poslušnost Bohu – což bychom ale neměli, to je ten problém, tak na genetiku se tak nějak dá vsadit. Děti hudebních skladatelů bývají často také nadané. Naše příjmení mnohdy pocházejí z toho, co naši předkové dělali po generace, protože na to prostě měli geny.

A tak skutečně ustanovení králoství Samuelem připomíná založení chovu králíků. Oba první králové jsou, je mi líto, že to musím říci, samci. Čteme: Mezi Izraelci nebylo hezčího muže nad Saula; od ramen vzhůru převyšoval všechen lid. A ovšem David byl pouze jiný typ krasavce, takový ten roztomilý člověk; asi jako herec Gregory Peck. Hezký vzhled vlastně není nic jiného, než že máte dobré geny. Hospodin později Samuelovi řekl: Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce. A člověku ovšem ani nic jiného nezbývá, než se dívat na to, co má před očima, protože do srdce nevidí.

A tak je ustanoven král; je alespoň nějaká šance, že po něm syn něco podědí. A také, když starý král umře, je menší šance, že nastane boj všech proti všem, kdo bude král nový; je slušná šance, že to bude syn toho krále. A tak se to nějak doklepe do chvíle, než z rodu královského vzejde skutečný Syn člověka a Syn Boží.

Ale než ten přijde – Samuelovi je Bohem nařízeno oznámit práva krále. A ta jde shrnout takto: Na krále se musí dát hezky koukat. Vezme vám všechny ty věci, aby mohl reprezentovat, aby nad vámi zářil. Je to jeho právo: To jste přeci chtěli. Někoho, kdo by byl krásný člověkem místo vás.

Ještě že mi máme toho krále, který je krsásný i v srdci, protože naslovo poslouchal nebeského Otce, protože se zdržoval hříchu a konal věrně službu. Toho následujme; pozemským vládcům dávejme, co jim náleží, ale svou naději do nich nevkládejme. Amen