Izraelci a Pelištějci stáli každý na kopci a mezi nimi bylo údolí. Pro každého z nich bylo nelpší zůstat na kopci a bránit se, protože pak by stačilo prostě nepřátele strčit dolů. Kdo by se první rozhodl zaútočit, byl by ve velké nevýhodě. Proso se nedokázali hnout.

Doslova tu platí: Kdo nic nedělá, nic neskazí. To vojsko i ten jeden voják nejdříve musí sestoupit z kopce a pak se šlphat do kopce. Nejdříve sejít do údolí a říci: Tak, a teď nemáme nic a pak se pomalu škrábat nahoru. Když by se na to někdo díval zdálky, to vojsko, které by sešlo dolů, by mu přišlo jako úplní chudáci: Funí a klopýtají, jak se hrabou na horu a na hoře je odpočatí nepřátelé zlehka strkají dolů. Útočníci jsou za hlupáky, jako v nějaké zlomyslné televizní soutěži. Však také nejstarší bratr Elíab řekl Davidovi: „Však znám tvou drzost i tvé zlé srdce! Přišel jsi sem dolů, aby ses mohl dívat na bitvu.“

Nyní začínáme nový školní rok, někteří jako žáci a studenti, někteří jako rodiče, tety a strýci, prarodiče, někteří jako učitelé. A jak se věci u nás točí kolem prázdnin a dovolených, ledaskdo také začíná nový úsek v práci, s podzimem možná něco nového plánuje. Každopádně, když se cokoliv nového učíme nebo něco nového začínáme, jsme jako ti vojáci, kteří nejdříve musí slézt do údolí a říci: Tak a teď nemáme nic. Teď se budem šplhat do kopce. A každý uvidí, jak nám to nejde, jaké děláme chyby. Každý, kdo by se na to díval. Ale, není možné něčeho dosáhnout, dojít na vrchol, dokud člověk nedělá chyby. Nejde se nic naučit tak, než že člověk nejdříve dělá věci špatně a pak terpve dobře. Nejde se posunout, aniž se člověk ze začátku cítí hloupě. A kdo se dívá z kopce, tomu se to směje, jistě.

Kdo nic nedělá, aby nikdo nemohl ukázat na jeho chyby, tomu zbývá jako těm vojákům stát na kopci a čekat, až ti druzí udělají chybu. Ale, marná věc, stojí na místě. Mohou se každý den seřadit a vydat bojový pokřik: Jsme nejlepší. Ale časem tomu sami nemohou věřit. Nic se neděje, nic se nehýbe.

A tak Pelištějci vymyslí, že bude za každou stranu jeden šampión. A když vyhraje šampion jedné strany, ta druhá bude té první sloužit. Zdá se to fér, ale je to trochu past: Pelištejci poslali do zápasu zápasníka, sportovce. Jako když dávají zápas v televizi. Ale ve válce se nebojuje jeden na jednoho jediným způsobem. Ve válce se také střílí z luku – nebo, jak se nakonec ukáže s Davidem, z praku.

Stejně tak skutečný život je složitý a člověk musí umět víc různých věcí. Rodina je důležitá, práce je důležitá, jestli je s člověkem legrace a všude ho rádi vidí, také důležité – pak jde hodně věcí snáz. Nezápasí se v životě jen jedním způsobem, jednou zbraní a o jednu věc.

Ale aby se rozhodlo, tak lidé co chvíli jednu věc vyberou a řeknou: Na tom nejvíc záleží. Nejvíc záleží na tom, najít si dobrou práci. Nejvíc záleží na tom, najít si doboru nevěstu nebo ženicha. Nejvíc záleží na tom, jak vychováme děti. Nejvíc záleží na tom, zda mě mají všichni rádi. A nebo nejvíc záleží na tom, jestli jsem chytřejší než všichni ostatní.

Potíž je, že na tom všem záleží. Když člověk všechno zahodí a věnuje se jen jedné věci, stane se nepřirozeným, jakoby umělým. Jako vypadá trochu uměle třeba ten televizní zápasník, více jako z kresleného filmu nebo z komiksu, než člověk. Lidé však mají ten sklon vybrat si, co jim jde nejlépe a pak říci: Jenom v tom se soutěží a ostatní nic neznamená: Jen v tom, jak dobou mám práci. Jen v tom, jak hezkou rodinu můžu všem ukázat, jen v tom, že každému dovedu rychle odpovědět a pěkně ho utřít. Jen v tom, že jsem chytřejší, než všichni. A do takové hry se lidé snaží natlačit i druhé. Ale právě, v životě nikdo nehraje jen jednu hru. V jedné je lepší, v jedné je horší. Nemusí se tolik trápit, že v jedné prohrává, protože v druhé zase trochu vahrává a tak dále. Neměl by se člověk nechat natlačit do toho, že jen na jediném záleží a jedno rozhoduje. Člověk také nebojuje sám jako ten zápasník v ringu. Ale spíše jako v té bitvě, má svoje lidi, svůj sbor, své bližní. Když mi něco nejde, můžu se radovat, že jinému to jde líp, poučit se od něj; on se zas může naučit něco ode mě. Nebojujeme přece proti sobě navzájem.

Úskalí toho, že vybereme jen jedno nejdůležitější v životě, protože se v tom sami cítíme nejlepší je také v tom, že dříve nebo později vždy narazíme na někoho, kdo je v tom ještě lepší. Zde čteme, že Golijáš byl obr. Ale nezapomeňme, docela obr byl i Saul. Čteme, že: Mezi Izraelci nebylo hezčího muže nad něj; od ramen vzhůru převyšoval všechen lid. Izraelci si našli svého obra – jenže nastal den, kdy přišel ještě větší obr, Golijáš. Pokud máme jen jednu věc, buďme si jisti, že dříve nepo později potkáme někoho ještě lepšího a pokud jen na jednu věc sázíme, budeme poníženi.

My vidíme, že zde boj vyhrál David. Hlavně proto, že šel do boje s důvěrou v Boha. Že Bůh to s ním dobře myslí a nakonec mu dá dobré, dá vítězství. Pomohlo také, že byl velmi mladý. Že se nemusel tak bát, že na něj někdo bude ukazovat prsetm a řekne: Haha, podívejte se, nejde mu to. Však také mu nešlo chodit v tom saulově brnění, ale nikdo se nesmál: Samozřejmě, je to mladý člověk, ještě toho tolik neumí, to není žádná ostuda. Ale stejnou výhodu má každý, o kom lidé vědí: Začal to nově, ještě se to učí. Kdo není hloupý, nesměje se.

David také nepřišel královi dávat rady, jak vyhrát bitvu. Možná to David jako mladíček věděl: Je psáno: Lepší nuzný moudrý chlapec než starý král, ale hloupý, který nedovede přijmout poučení. Vyšel z vězení a stal se králem, narodil se jako chuďas a došel království. Shledal jsem, že všichni živí, ti, kdo chodí pod sluncem, byli při tom druhém, při chlapci, jenž nastoupil po něm. Možná i David věděl. Jenže by ho stejně nikdo neposlouchal. Na místo toho mohl nabídnout: Jsem mladý, ještě mám sílu a chuť něco dělat. O tom nikdo nepochyboval. A ještě více, mohl říci: Je na mě spoleh: David řekl Saulovi: „Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil. Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda. A tomu neobřezanému Pelištejci se povede jako jednomu z nich, protože potupil řady živého Boha.“ Tak, trochu se tu chlubil, pravda. Ale co na tom bylo hlavní, řekl: Je na mě spoleh. Když mi dal táta hlídat stáda, uhlídal jsem je. Můžete mě brát vážně, ne proto, že všechno vím lépe, než vy, ale protože je na mě spoleh. Dá se na mě spolehnout. Tím David zaujal starší a nezmámé lidi.

David nakonec nesoutěžil v jedné disciplíně a nehrál jedinou hru. Uměl také hrát na harfu, uměl skládat básně – žalmy, které známe do teď. Byl také válečník, také měl moudrost, také nakonec i dobře vypadal, vzal si princeznu. Kdo ví, zda byl v něčem z těch věcí nejlepší na celém světě. Možná ne, ale byl v nich dobrý.

Všechno to nakonec vycházelo z toho, že měl Boha za otce. Ne tak plně a ne tak dokonale jako JEžíš Kristus a právě jen skrze Krista. Ale měl důveru, že Bůh mu přeje zdar. Že po všem hrabání do kopce a pádech úspěchu dosáhne. Tu mějme i my, kdykoliv něco nového začínáme, ve jménu Božím. Amen