Ve čtení z apoštola Jana jsme i slyšeli i známou větu „Bůh je láska“. Je to hluboká pravda a veliké tajemství. Člověk by čekal, že když je něco hlubojá pravda a veliké tajmeství, lidé o tom budou mluvit jen v důležitých chvílích a velmi opatrně. Tak, jak slyšíme lidi mluvit o smrti, o skutečné povaze vztahů k nejbližším, o vlastních hlubokých slabostech a vlastníá vině – i v době, kdy se zdá vše otevřené a odhalené, je spousta věcí, o kterých mluví lidé velmi opatrně a jen zřídka, pokud vůbec. V Písmu samotném je tato věta, Bůh je láska, pouze dvakrát – právě jen na tom místě, které jsme právě četli. Přitom věta „Bůh je láska“ je to, co velmi mnozí berou do úst dnes a denně, bez přemýšlení. Ovšem je to skutečně pravda, Bůh je láska.

Dobře však řekl filosof: Pozor na nezasloužené poznání. To je nejtěžší věc na celém evangeliu, ostatně: Mluví o velikém daru, který je zadarmo. Kdo je schopen váži si byť té nejcennější věci, pokud je zadarmo? Jak moc si cení syn boháče pohodlí a výhod, které mu otec vydobil celoživotní prací? Ale on to nezažil, skoro se ani na něj nemůžeme zlobit. Generaci mých rodičů říkali: To jsme za války neměli. Ale oni válku nezažili. Já říkám vlastním dětem: Toto jsme neměli za komunismu – ale nemá to valný účinek a skoro ani mít nemůže. Dát někomu milost zadarmo a chtít, aby za ni byl vděčný je skoro nemiřitelný rozpor. Čeho jiného, co nic nestojí, si člověk váží?

Stejně tak větu „Bůh je láska“ vyslovují lidé s úplnou lehkostí, s jakou by jistě nemluvili třeba o své největší slabosti, o své životní vině, o vážném problému, který mají s nějakým člověkem. Je to dnes věta, která je vždy snadno po ruce.

Nejčastěji ji lidé použijí, když vám chtějí v něčem zabránit: Nesmíš prosadit spravedlnost, vždyť Bůh je láska. Nesmíš klást na lidi nároky, vždyť Bůh je láska. Nesmíš pozvednout zbraň na obranu bližních, Bůh je láska. A případně, musíš žít podle toho, co se někomu jeví jako dobré, vždyť Bůh je láska. Nejčastěji se ta věta používá, když vám chce někdo něco zakázat. A láska je tedy podle všeho neškodnost a nečinnost. Uhni všem z cesty, to je podle mnohých láska. Ale ne podle Písma!

Když apoštol mluví o tom, kdy jsme součástí této Boží lásky, mluví o bližních. Bližní není nic jiného, než člověk, který je na blízku. Říká nám, že láska Boží je stejné povahy jako to, co jsme už někdy zažili. A skutečně zažili! Už novorozenec cítí lásku k matce nebo někomu, kdo jí zastupuje – protože mu matka ukazuje, kde je teplo a kde chlad, kde mléko a kde hlad a tak dále. Matka rozděluje svět na dobrá a zlá místa, na dobré a zlé pocity. A je první výzvou pro člověka a každý novorozenec se naží upoutat její pozornost. A o něco později oba rodiče. Dítě stojí o jejich ocenění a pozornost, vlastně i o jejich pokárání a o to, aby mu dali chvíli klidu. Ale prostě chce, aby na rodičích poznal svoji cenu. Proto je miluje. Pak přijde to, čemu říkáme láska nejběžněji: Milostná láska. A člověk usiluje o někoho, aby získal jeho uznání a důvěru. A chce, aby o něj někdo usiloval, aby se tak ukázala jeho cena.

A ještě můžeme mluvit o tom, jak jsou přísnější učitelé nakonec oblíbenější, než ti zcela měkkcí a jak se nakonec člověk raději přátelí s lidmi, kteří na něj mají jisté nároky. Zkrátka, skutečnou láskou milují lidé ty, kdo pro ně představbují jistou výzvu a od který přirozeně čekají nějaké nároky, pravidla, dokonce soud. A jistě, jsou pak dvakrát rádi, když se odsouzení, které by od milovaných čekali, nepřijde. Ale vtip je v tom, že jej celou dobu čekali.

V Duchu svatém tedy jasně chápeme větu: Otec poslal Syna. Protože Otec je od toho, aby Syna někam posílal. V Duchu svatém chápeme, že je úplně v pořádku, aby Otec ukládal povinnosti a dával výzvy. Sami totiž chceme, aby od nás někdo něco čekal. Kdo si konečně přeje, abychom byli na světě, než ten, kdo od nás něco čeká. Kdo počítá s tím, že by s znás mohlo vzejít něco dobrého. A my sami milujeme naše bližní, protože čekáme, že z nich ještě něco dobrého vyleze. Čekáme od nich jistý způsob chování, jisté normy a hranice, které nepřekročí. Od koho nečekáme nic, ani dodržení jsitých zásad, ten je nám jedno, nebo se mu rovnou snažíme vyhnout. Milujeme konečně také ty, od kterých třeba už nic nečekáme, ale kteří již něco prokázali.

Věříme pak, že Ježíš Kristus přišel v těle. Tedy, že nároky na nás kladené by šlo splnit – Kristus byl na tom stejně, jako my, hříchu neučinil a, jak bylo o něm psáno, měl úspěch. Co se od nás čeká, lze splnit. Musíme dodat, že je jen velmi zřídka řečeno: Mnohého jde dosáhnout, pokud to člověk rozdělí na malé kousky. Pokud dobře zvládne, co je jednoduché a na tom pak staví. Proto také Kristus říká: Proste – a bude vám dáno. O čem člověk věří, že toho může dosáhnout, proto každý den něco udělá. I bez všeho nadání předčí člověk snadno ostatní v tom, čemu se denně a ze zásady věnuje. Jenže, samozřejmě se mu do toho nechce, neví konečně, zda to stojí za to. Věříme, že ani Kristu se do mnoha věcí nechtělo a v evangeliu vidíme každou chvíli, čím vším byl Kristus otráven.

Kde se vlastně vzal ten obraz stále vselého, usměvavého růžolícího Krista, nevím. Kristova řeč v evangeliu je často podrážděná. Ovšem Otec poslal Syna, Syn miluje Otce a nakonec stejně udělal, co měl. Kristus se natolik pokořil, že snesl každého dne soudstavně udělat něco málo – proto ho asi vě třiceti letech vidíme jako mistra, který už má bohatě na čem stavět. Není žádná záhada, že do třiceti nevíme o Kristu skoro nic – do té doby se denně věnoval věcem, které nevypadají působivě, ale v kterých spočívá každé mistrovství. A tak věříme v Krista, protože věříme, že lze naplnit Boží vůli – a stejně jako Kristus z toho ovšem nejsme vždy nadšeni.

V Duchu Božím vidíme obojí: Nároky Boží, které uznáváme jako dobré a spnitelné. Co kdy Bůh od lidí žádal skutečně zlého. Minimálně s věkem člověku dochází souvislosti, že co Bůh uložil, uložil dobře. Že sami něco takového chceme. I víme, jak by to bývalo šlo udělat a kde jsme zcela zbytečně udělali chybu. A vidíme i Krista, který všechny ty věci dělá. A přece je nám zřejmé, že to nejde snadno, že jedná se sebezapřením, v pokoře a dokonce i v ponížení. Vidíme na něm ale, marná sláva, že život v lásce k Bohu a jeho přikázáním je možný. A blýzký našemu životui, protože, jak jsme řekl, Ježíš byl mnohdy otráven z mnoha věcí, co měl udělat. A přesně chápeme proč.

V Duchu BOžím chápeme a chceme, co je spravedlivé a přitom můžeme svoji zkušenost srovnat se zkušeností Krista, který za stejných podmínek jako naše obstál v tom, v čem my jsme selhali. V Duchu Božím milujeme Otce, který Syna posílá, i Syna, stejného jako my, který ovšem ve všem osbtál. V Duchu svatém především víme, že to stojí přemáhání. I to, kolikrát se nám samým přemáhat nechtělo.

V Duchu svatém souhlasíme s Otcem i Synem a pomalu klopítáme k věčnému životu. Jistě ne bez nezdarů, ovšem také bychom nemohli dál a nemohli ani věřit alespoň bez nějakého ovoce. V Duchu svatém si přejeme, aby se nám alespoň něco povedlo, jako se to povedlo Kristu.

V Duchu svatém jsme zvítěili nad falešnými proroky: Nad těmi, kteří popírají Otcův nárok a kážou bezzákonost a hladký život pro všechny. I nad těmi, kteří k Otci odmítají přidružit Syna a kážou tvrdost a nesmlouvavost. Duch Boží nás vede úzkou cestou mezi bezzákoností i pokryteckou tvrdostí. Amen

Modlitba po kázání:

156, 5–11

Ohlášení:

177

Přímluvná modlitba:

Poslání: Galatským 2, 19–21

Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

Požehnej vás Všemohoucí…