Ženám, které nad Ježíšem plakaly, Ježíš řekl: Plačte nad sebou a svými dětmi; hle, přicházejí dny, kdy budou říkat: „Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily!“ To jsou tvrdá slova. Avšak když jej vojáci vůbec nelitují, ale přibijí ho na kříž jako každého jiného lotra, Ježíš se za ně modlí.

Přitom, monoho z nás ví, jak hrozná jsou ta slova: Jenom jsem poslouchal rozkazy. Nevěděl jsem, co dělám. Ženy nad ním plakaly, protože nakonec není tak těžké si u člověka představit, že byl někdy dítětem. Že byla doba, kdy člověk ještě skoro nic nevěděl a za nic nemohl. Naříkají nad ním jako nad ztraceným dítětem. Tihle vojáci určitě vědí, že člověka bolí, když mu přibíjejí ruce hřeby. Určitě alespoň tuší, že ne vždy je odsouzen skutečný vinník. Tedy Kristova cesta na kříž je velmi zvláštní: Tvrdost k soucitným, pochopení pro ty, kdo dělají špinavou práci.

Je to zvláštní od Ježíše, jehož cestu neustále provází lítost nad lidmi, kteří na tom jsou zle. Nejnápadněji je to vidět, pokud si přečteme celé Markovo evangelium. Zde dobře vidíme, jak Ježíš chce především kázat – neboť proto jsem vyšel, říká svým učedníkům. Ale stále je hnut lítostí, stále se zastvuje, uzdravuje nemocné a posedlé. Až se zdá, že se ke svému původnímu záměr už nedostane, že snad do Jeruzaléma ani nedojde.

Nenajdeme nikoho, v kom bylo více slitování, než v Ježíši. Mnozí se na počátku rozhodnou jej v jeho cestě slitování následovat. Časem se však snahou někomu pomoci vyčerpají a již jsou s pomocí druhým opatrnější. Zvláště když vidí malé výsledky. Dalo by se říci, že naše srdce poněkud ztvrdne. Ježíš zůstal je svém slitování stejný. A především ovšem, jeho lítost měla výsledky, nemocné skutečně uzdravil.

Pláč těch žen v zástupu, jejich lítost, však žádnou změnu nepřinese. Ano, změnu může přinést, když člověk pláče sám nad sebou. U sebe téměř vždy ještě může něco napravit. Do jistého času i u svých dětí.

I ti vojáci, kteří Ježíše křižují se domnívají, že něco napravují. Slovo popravit skutečně původně znamenalo napravit, dát věci do pořádku. Spolu s Ježíšem přibíjejí na kříž dva skutečné zločince. Jednak si mohou říkat: Už nebudou přepdata na cestách, týrat a zabíjet. Ale co víc, mohou si říci: Je nějaká spravedlnost na světě. Není jedno, jak člověk jednal. Zlý život nakonec vede na šibenici. I když musí tušit, že občas popraví i nevinného, nepochybně i vinní docházejí trestu. To je alespoň nějaká spravedlnost. Nahrubo, ale alespoň nějaká.

Jinak se ale pod křížem všichni vysmívají spravedlnosti: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ Zrovna členové rady, duchovní, tu říkají: Ne, není spravedlnosti na světě. Jde spíš o to, jak je kdo chytrý, jak v tom umí chodit.

Spravedlnosti se vysmívá i jeden z lotrů. Ten dokonce pociťuje tu lítost sám nad sebou, kterou Ježíš doporučil plačícím ženám. Ovšem lítost tak typickou pro zločince. Lítost ublíženou, sebestřednou. Lítost, ve které člověk sám sebe vidí jako to dítě, které vlastně nic neví a za nic nemůže. Svět je nespravedlivý, protože mě chytili. Pokud je nějaký Mesijáš, pak ten, kdo způsobí, že dál neponesu za nic odpovědnost.

Všichni vidí spásu v tom zachránit sám sebe. Jen lotr po pravici vidí, že spása se počíná soudem. Spása začíná tím, že člověk přijme následky toho, co dělal. Ano, tato poprava je odměna za to, jak jsem žil. A nebyl jsem lotrem z nevědomosti. Nebyl jsem také lotrem, protože my nic jiného nezbývalo. Nejsem dítě, jsem dospělý muž. Tohle je odplata, o které jsem celou dobu věděl. Tohle je cena, kterou jsem věděl, že budu platit. Bůh existuje a spravedlnost existuje.

Jako ten setník na konci, i ten lotr u Ježíše rozeznal: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“ A jako spravedlivý se jistě dočká odměny: Ráje, světa, který je uspořádán tak, jak měl od počátku být, jak Bůh zamýšlel. Zlý jistě dojde trestu a spravedlivý odměny. To je první poselství naší víry.

Kdo je skutečně přijme, že zlý jistě dojde trestu a spravedlivý odměny, kdo skutečně věří, že Bůh je spravedlivý, ten ovšem, jako ten lotr, upřímně pozná, že sám je hoden trestu a ne odměny. Ten pozná, že nikoli vlastní život, ale jen život Krista spravedlivého je hoden dojít ráje. Ten se nedovolává své spravedlnosti, ale jen této dnešní Kristovy oběti. I my volejme: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ I my volejme: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným. Amen